Příběh paní Hanky

Dříve by mě nikdy nenapadlo, že se tohle může stát zrovna mně. Do některých věcí člověk spadne ani neví jak. Říkáte si jak je všechno v pořádku a přitom se ve skutečnosti jen díváte stranou. Ve skutečnosti si to všechno děláme sami. To bylo takhle:

S manželem jsme spolu byli skoro dvacet let. Vzali jsme se, když mi bylo dvaadvacet. Seznámení jak z červené knihovny, po roce svatba, první dítě, vlastní dům, druhé dítě… krása, no ne? Taky jsem si to myslela. Však mám v životě skoro všechno, manžela, děti, střechu nad hlavou, nějaké ty peníze, co víc si přát? Logicky to dávalo smysl, ale kdesi uvnitř jsem cítila, že je něco špatně. A jak roky utíkaly, ten pocit se prohluboval, a mně dělalo čím dál větší potíže ho ignorovat a přesvědčovat sama sebe, že se nic neděje. Samozřejmě, že existovali v našem soužití s manželem a dětmi určité problémy, ale vždycky jsme je nějak dokázali řešit. Stejně tak v práci to nebyla vždycky idylka, ale trocha toho stresu už k mému zaměstnání recepční prostě patřilo. Bylo to čím dál podivnější, protože zdánlivě nic nenasvědčovalo tomu, že by s mým životem bylo něco v nepořádku. A já byla příliš velký srab, než abych se tomu pocitu měla odvahu věnovat – a nepříjemná hrozivá prázdnota uvnitř mě narůstala…

18. srpna 2007, pamatuji si to datum dodnes, jsem na ulici spatřila malého chlapečka, jak sedí na chodníku a pláče. Vedle sebe měl malou plastovou motorku s utrženým předním kolem. Hračka vypadala natolik zbědovaně, že bylo jasné, že dítě už si na ní zřejmě nikdy nezajezdí. Přesto se jí chlapeček snažil opravit, ale nešlo mu to. S každým dalším pokusem plakal stále usedavěji. Přišla jsem k němu a nabídla mu, že mu s opravou zkusím pomoci. Pokýval hlavou, ale plakat nepřestával. Zkusila jsem připevnit utržené kolo, ale plastový úchyt byl rozlomený v půli. Bylo jasné, že motorka je nadobro odepsaná. Podívala jsem se na plačící dítě a v té chvíli jsem se dala do pláče taky. A trvalo mnoho let, než jsem se alespoň trochu uklidnila. 

Složila jsem se a na dlouhou dobu jsem se dostala do stavu, kdy jsem byla ráda, když jsem byla vůbec  schopná vstát z postele. Nikdo nevěděl, co se mnou je. Nevěděla jsem to ani já sama. Jen jsem to tušila… kdesi uvnitř se ta prázdnota a díra ve mně náhle obrovsky zvětšila a dožadovala se mojí pozornosti. To jsem si však ještě stále nebyla schopná připustit.

Poté, co jsem se zhroutila a tři dny nebyla schopná vstát z postele a jenom jsem brečela, začala jsem chodit na psychoterapii a rozebírat s paní doktorkou svůj život. Šlo to pomalu a ztěžka. Nikdy jsem o sobě moc nemluvila a vyjádřit osobní věci dělalo potížě. S údivem jsem zjistila, kolik věcí je v mém životě nedořešených, kolik komplexů v sobě mám, čeho všeho se obávám, a jak skoro vůbec nechápu sama sebe. Navíc každé sezení otevřelo několik bolístek, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám, a mě bylo stále hůř. Cítila jsem spoustu intenzivní bolesti v duši a často jsem plakala. Přestože ani moje paní doktorka prakticky vůbec nevěděla, co mi je, tak už po pár sezeních mi napsala antidepresiva. Dnes už chápu, že antidepresiva se předepisují prostě jen proto, aby člověka postavily na nohy. Taková je dnes doba. Musíte chodit do práce, jinak nebudete mít z čeho žít. A podle toho jsou vytvořeny i zákony o zdravotních pojišťovnách – nikdo vám nezaplatí dlouhou a důkladnou psychoterapeutickou pomoc, kde by se vám mohl druhý člověk opravdu věnovat a která by vám doopravdy pomohla, ale antidepresiva vám napíšou okamžitě. V té době jsem nedostala ještě přímo seropram, ten mi napsali na předpis až o něco později, jako součást dlouhodobé léčby. V téhle chvíli šlo jen o to, abych byla schopná chodit dál do práce a nemusela zůstávat dlouhodobě doma – ještě když mi navíc “skoro nic není”, jen mi je “trochu smutno”.

Chvíli to fungovalo. Pár měsíců jsem byla schopná dál zvládat svoje povinnosti. Ale začala jsem se cítit podivně. Špatně mi bylo i předtím, koneckonců proto mi paní doktorka předepsala antidepresivum, ale tohle bylo něco jiného. Akutní psychická bolest sice částečně ustoupila, ale já si připadala jako přejetá parním válcem. A spíš psychicky, než fyzicky. Dělalo mi problém jasně myslet a postupně mě přestalo všechno bavit. Paní doktorka ten vývoj připisovala postupujícím projevům deprese a doporučila mi přejít na dlouhodobou léčbu antidepresivy. Tehdy jsem přešla přímo na seropram a udělala z něho trvalou součást své životosprávy. Bylo to nejhorší rozhodnutí, co jsem za celou dobu udělala.

Když je vám špatně a máte deprese, tak to hrozně bolí. Ale víte určitě, že jste naživu. Právě díky té bolesti víte, že žijete. Jakmile najedete na antidepresiva, všechno začne být jako v mlze. Bolest je utlumena, ale s ní je utlumeno i všechno ostatní, všechny vaše ostatní emoce a myšlenky, celý váš život. Když začnete užívát antidepresiva, je to jako začít pomalu umírat. Prázdnota a nesmyslnost vlastního života na mě dolehla plnou vahou. Přišla jsem o práci, manžel si našel milenku, děti se odstěhovaly z domu, a já zůstala sama. Střídavě jsem obviňovala sama sebe, střídavě svět a všechny okolo. Začala jsem pít alkohol a přestala jsem se starat o cokoliv jiného. Nakonec jsem skončila na psychiatrii. To už jsem věděla, že je zle, ale svým způsobem mi to bylo jedno. Ráno si vzít svoje tlumící léky a přežít další den, než bude večer a já si budu moct lehnout na bílou postel. Bylo to tak jednoduché, nemuset se o sebe starat, nemuset mít odpovědnost za vlastní život, jen brečet a o nic jiného se nestarat. Chtěla jsem to vzdát, ale ani toho jsem nebyla schopná. Ztratila jsem takhle skoro dva roky života.

Z letargie a sebelítosti mě vytrhl až jeden blízký kamarád, který za mnou přímo do léčebny přijel a přemluvil mě, ať z léčebny odejdu a přestanu užívat veškeré léky. Poslechla jsem ho. A stalo se něco neuvěřitelného. Po pár týdnech bez prášků se moje hlava úžasně vyčistila a já konečně zase byla schopná vnímat. Pořád jsem cítila bolest a bylo mi hrozně, ale najednou jsem v sobě zjistila, že mi to celé začíná dávat smysl. Začalo mi docházet, z čeho mi je vlastně smutno, co bylo na mém životě špatně, a co je to ta prázdnota, která se ve mě začala rodit. Věci se začaly vyjasňovat. Nebyla jsem nemocná, jak se mě snažili přesvědčit doktoři v léčebně. Nebylo to tím, že by se mi porouchala chemie v mozku, jak mi říkala paní doktorka. To už byl jen projev té původní příčiny, ale pravý důvod byl jinde.

Zjistila jsem totiž, že jsem podvědomě hledala absolutní štěstí a absolutní spokojenost a snažila jsem sama sebe přesvědčit, že štěstí a pocit spokojenosti jsou hlavními a jedinými měřítky úspěchu. Odmítala jsem si připustit, že bolest a smutek jsou přirozenými součástmi našich životů a že je potřeba je cítit a přijímat. Tenhle základní nesoulad ve mě spustil řetězovou reakci, která se roky a roky nabalovala, až to pak celé spustilo setkání s chlapečkem s rozbitou motorkou. Chtěla jsem prostě úplně jako on, aby bylo vše perfektní a nedokázala jsem se smířit s tím, že věci občas nejdou podle plánu. Byť jsem měla svoje problémy a byla jsem si jich vědoma, vždy jsem je v prvé řadě zatlačila do podvědomí jako něco nedůležitého a nenormálního, co jen rychle vyřeším a ono to zmizí. Ale ono nic nemizí, všechno uvnitř vás zůstává a pokud tomu nedáte prostor, dříve nebo později se vám to vrátí.

Uvědomila jsem si, že hlavní věcí v životě je mít otevřené oči a vnímat. I ty ošklivé věci, které se nám nelíbí. Právě tomu antidepresiva brání. Čím víc prášků berete, tím nemožnější je vnímat svojí bolest a tím horší máte možnost zjistit, proč tu ta bolest vůbec je. Právě to je pak ten jediný důvod, proč se nemůžete “uzdravit”. Antidepresiva znemožňují odhalení příčiny problému. Protože jediné, co například seropram dělá je, že tlumí bolest. Ale s příčinou bolesti neudělá zhola nic. Přitom právě o to jde, zjistit, proč mě něco bolí a ne si jen vzít prášek a doufat, že se to nějak vyřeší samo. Protože to se nikdy nestane.

Vnímat, přemýšlet, neuzavírat se před světem, to je oč tu bětí. Obzvláště důležité je nedávat si ruce přes oči ve chvíli, kdy je vám nejhůř. To je ta největší chyba, která vede do pekla. Bolest je totiž informace. Proto jí věnujte pozornost. Netlumte jí prášky nebo jinými antidepresivy. Zamyslete nad svým životem, zamyslete se nad tím, co kde děláte špatně. A určitě přijdete na to, co je potřeba udělat. Stačí jen vnímat. Věci se musí nejprve vyjasnit a teprve potom s nimi mužete něco dělat. I když to bolí a je to těžké. Prostě nebuďte zbabělci a bojujte!

Za tu dobu, kdy jsem si začala všímat sama sebe se mi podařilo zařídit v životě spoustu praktických věcí. Například žiji bez televize, nemám profil na Facebooku, vůbec nepiju alkohol, nezajímám se o politiku a nechodím k volbám. A mnohem víc si všímám lidí kolem sebe a toho, jak oni sami žijí. A dávám pozor, aby někdo nespadl do stejné pasti, do jaké jsem spadla já. Do kolotoče tlumení bolesti, která má za následek pouze to, že nebudete schopni spatřit důvody toho, proč vůbec nějakou bolest cítíte. A dokud nezačnete vnímat, nikdy se z toho nedostanete a svůj život nezlepšíte.”

paní Hanka